The Storm (GLEE fanfic)

3. března 2011 v 7:30 | Joli |  povídky
Ahoj. Jak už nadpis říká, následující článek obsahuje GLEE fanfic povídku 'The Storm' neboli 'Bouřka'. Jak jsem avizovala v jednom z předchozích článků, kromě SG píšu i GLEE povídky a ač někteří z vás na GLEE nekoukáte, tak jsem se rozhodla, že sem svoje díla z prostředí tohoto hudebního seriálu dám. Koho z vás to bude zajímat, můžete si to přečít, ostatní do toho nutit nebudu.
Klik na celý článek. Snad se to vám, co to chcete číst, bude líbit.

Název: The Storm
Autor: Joli
Překladatel: -
Seriál: Glee
Žánr: romance
Páry: Kurt/Blaine
Postavy: Kurt, Blaine
Časová osa: někdy po díle 2x08 "Furt"
Hodnocení: děti
Délka: krátká jednorázovka
Stav: dokončená
Synopse: Proč Kurt nemůže při bouřce spát?
Použitá písnička: Martina McBride - My love, my Valentine


"To zas bude noc," povzdychl si Kurt, když ho zhruba okolo půlnoci probudilo zaburácení hromu. Rozsvítil si lampičku na skříňce vedle postele, posadil se, promnul si oči, levačkou prohrábl rozcuchané vlasy, a poté vstal, aby následně přešel k vypínači vedle dveří pokoje, a rozsvítil lustr.
Venku hučel silný vítr opírající se do korun stromů, z černých těžkých mraků se lily provazy deště a intenzita blesků se pomalu, ale jistě zvyšovala. Pro Kurta to znamenalo jednu z dalších bezesných nocí. Jak předchozí den hlásily zprávy o počasí, bouřky měly trvat celou noc. A já se nevyspím... super, pomyslel si Kurt, když se vrátil k posteli a posadil se na ni. Unaveně se podíval z okna a ač byl neskutečně ospalý, věděl, že při bouřce prostě nemá šanci usnout. Zítra budu vypadat jako zombie...
Zalezl tedy radši pod deku, zády se opřel o zeď a sáhl po knížce, kterou mu víkend před tím půjčila Mercedes. Co se týkalo literatury, měli oba podobný vkus. Mercedes věděla, že se Kurt v poslední době pořád jen učí, aby dohnal ostatní, a tak aby na Daltonu měl občas malé rozptýlení, půjčila mu nový román, který nedávno dočetla a o němž si myslela, že by mohl bavit i Kurta.
Pokoušel se začíst, ale nějak se na to nedokázal soustředit. Myšlenkami byl stále úplně někde jinde. Odbíhaly mu samy od sebe někam do neznáma a on se nedokázal přimět, aby všechnu svoji pozornost upíral ke knize. Po dvaceti minutách to nakonec vzdal. Bouře venku se očividně nehodlala jen tak uklidnit, spíš naopak, a Kurtovi bylo jasné, že z knížky stejně mít nic nebude. Odložil ji tedy zpátky na skříňku a chtěl si pustit Ipod, když zaslechl zaklepání na dveře.

"Dále," odpověděl a čekal, kdo se za otvírajícími se dveřmi objeví. K jeho překvapení to byl Blaine.
"Ahoj, co ty tady?" Upřel na příchozího svůj pohled.
"Byl jsem se napít. Měl jsem cestu okolo a všiml jsem si, že svítíš," odpověděl Blaine s lehkým úsměvem na rtech a opřel se o futro dveří. "Co ty, že nespíš?"
"Probudila mě bouřka," přiznal Kurt. Nechtěl moc vytahovat důvody, ale taky nechtěl lhát. A vlastně ani nelhal. Probudily mě přece hromy, tak co.
"Proto svítíš na celej pokoj?" Zeptal se zvědavě hnědoočko. V Kurtovi hrklo. Mám mu to říct? Nebo ne?
"Prostě nemůžu spát. Ne v tomhle počasí. To je všecko."
"Aha," pokývl Blaine chápavě hlavou, vešel do pokoje a zavřel za sebou. Nepotřeboval, aby ho někdo viděl, jak se krade v noci do pokoje svého spolužáka. Ne, že by ostatní neměli pochopení, spíš se chtěl vyhnout všem těm přitroublým narážkám a vtípkům od Davida a Wese. Byli to sice jeho a Kurtovi nejlepší přátelé, ale občas si uměli rýpnout. A dělali to opravdu rádi.
"Bojíš se bouřky?"
"No... možná," řekl nejistě Kurt a provrtával pohledem svůj Ipod.
"Pokud jo, nemáš se přece za co stydět. Z bouřky má strach spousta lidí. Za to se přece nestřílí," chlácholil ho Blaine. Kurt zvedl hlavu, podíval se svému mentorovi do očí a vděčně se na něj usmál. Vždycky ví, jak mě potěšit.
"Víš... ono to má vlastně svůj důvod," podotkl Kurt nakonec.
"Vážně?"
"Jo... je to taková příhoda z dětství." Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. Nikomu to do té doby neřekl. Ani Mercedes ne. Jediný, kdo o tom všem věděl, byl on sám, jeho táta, mamka, která už ale nežila, a bývalá sousedka. A ta jen proto, že toho všeho byla součástí.
"Chce se ti o tom mluvit?" Nabídl se Blaine, že ho klidně vyslechne.
"Nechci tě zdržovat. Určitě jsi unavený..." bral Kurt na Blaina ohledy, ale jemu to očividně nevadilo. Vlastně byl rád, když ho mohl poslouchat. Od svého přestupu na Dalton toho Kurt moc nenamluvil. Ne, když byl mezi ostatními kluky, což byl vlastně skoro pořád. Jak si Blaine uvědomil, chvil, které trávil s Kurtem o samotě, bylo vážně málo. A jemu to chybělo. Ty dlouhé desítky minut, během kterých mohl nerušeně vysedávat se svým novým kamarádem a probírat všechny možné věci, které měli oba tak rádi. Marně si lámal hlavu, proč je Kurt mezi ostatními tak zamlklý a nedokáže se rozpovídat tak, jako když jsou spolu sami.
"To je dobrý," řekl nakonec Blaine. "Myslím, že bych teď asi neusnul a ty očividně spát taky asi nebudeš. Ne, když bude venku bouřka. Takže pokud se ti chce a pokud nepohrdneš mojí společností, budu tě rád poslouchat," nabídl se.
"To je od tebe vážně hezký," usmál se Kurt. "Víš o tom, že jsi první, komu to kdy řeknu?"
"Opravdu?" Podivil se Blaine. "Tak v tom případě se cítím polichocen."
"No, jen abych tě neunudil do takový míry, že bys mi tu usnul," ušklíbl se Kurt. Měl radost, že nemusel být sám. Posadil se do tureckého sedu a udělal Blainovi místo vedle sebe.

Když se kudrnatý mladík složil na postel vedle svého tmavovlasého kamaráda, dal mu pokyn, aby začal vyprávět.

"Bylo mi asi tak pět, když se to stalo," začal Kurt a díval se přitom neurčitým pohledem k oknu. "To ještě žila moje mamka. Naši měli jít ten den na nějakou oslavu narozenin nebo co. Byl jsem ještě malý na to, aby mě vzali s sebou a navíc - nikdo další tam děti taky nebral, tak bych se tam sám mezi dospěláky asi nudil. Tak se rodiče dohodli s naší sousedkou, že než se vrátí, zůstanu u ní. Už jsem u ní před tím párkrát byl, když naši večer někam šli a nemohli mě vzít s sebou. Tentokrát mě ale napadlo, že bych mohl zůstat doma sám. Asi si umíš představit, že táta z toho dvakrát odvázanej nebyl. A mamka samozřejmě taky ne. Nechtěli mi to dovolit, ale nakonec jsme došli ke kompromisu. Mohl jsem zůstat doma sám, ale sousedka se na mě měla každou půl hodinu přijít podívat, jestli jsem v pořádku. Souhlasil jsem s tím. Stálo mi to za to. Připadal jsem si najednou děsně velkej, dospělej a hrozně důležitej. Měl jsem dům sám pro sebe. Naši odcházeli okolo půl sedmé a měli se vrátit v jedenáct. Máma mi před odchodem připravila večeři a do obýváku mi pak naskládala moje oblíbený knížky a nějaký videokazety s pohádkama, abych se měl jak zabavit. Když odešli, najedl jsem se a uklidl jsem po sobě nádobí... chtěl jsem, aby rodiče viděli, že vím, co je soběstačnost... že mě klidně můžou nechat doma samotnýho častějc. Pak jsem šel do obýváku a pustil si pohádky. Jakmile mě přestaly bavit a knížky mě nevím proč v tu chvíli nelákaly, zabavil jsem se sám - začal jsem opětovně plánovat svatby pro svoje Power Rangers... no co je?" Zakřenil se Kurt na oko uraženě, když se Blaine začal od srdce smát. "Náhodou to byla moje nejmilejší zábava. Svatby jsem začal plánovat už ve svejch dvou letech a naplánoval jsem ji i svýmu tátovi, když si bral Carol."
"Však já vím, že jsi to pro něj udělal. A máš za to můj upřímný obdiv, že jsi to zvládl celý úplně sám. Ale Power Rangers?"
"No a co? Bavilo mě to. Ale abych pokračoval. Když jsem byl v tom nejlepším, zaslechl jsem nějaký klepání na okenní římsy. Trochu jsem se lekl, protože mě v ten moment vůbec nepadlo, co by to mohlo být. Když jsem ale přišel k oknu, zjistil jsem, že začíná pršet. Vrátil jsem se k Power Rangers a pokračoval ve svý zábavě, ale po nějaký chvíli jsem uslyšel z dálky zahřmění. Najednou se zvedl vítr a já jen slyšel, jak venku v korunách stromů praštěly větve pod jeho náporem. Netrvalo to dlouho a bouřka byla nad naší čtvrtí. Byl jsem trochu vystrašenej, ale dokud se v domě svítilo, tak jsem to ještě nějak zvládal. Snažil jsem se zabavit a nemyslet na to, že je bouřka, ale moc to nepomáhalo. Jeden blesk střídal další... hromy dělaly hroznej rámus. A pak najednou všude zhaslo. Vypadl proud. Ani si neumíš představit, jak jsem se strašně vyděsil. Náš dům mi najednou přišel děsně velikej... strašidelnej... a děsně neosobní... cizí. Všude byla tma... a když se zablesklo, viděl jsem jen stíny... obrysy. Bylo to příšerný. Nevěděl jsem, kolik bylo hodin a jak dlouho ještě mělo uplynout, než se naši měli vrátit domů. Hrozně jsem se bál, a tak jsem si vzal svýho nejmilejšího plyšáka, co jsem dostal od táty, když jsem se narodil, a schoval jsem se pod gaučem. Ani nevím proč. Doufal jsem, že naši přijedou co nejdříve. A že se mezitím za mnou přijde podívat aspoň sousedka, co mě měla hlídat... ale nepřišla. Jak jsem se pak pozdějc dozvěděl, chtěla mě jít zkontrolovat, ale jak byla všude tma, zakopla u sebe doma o koberec a spadla. Pomoc si zavolat nemohla. Mobil v tý době neměla a telefony nefungovaly, protože nešel proud. Byla vůbec ráda, když se doplazila k pohovce u sebe v obýváku a vyškrábala se na ni. Skončila na týden v nemocnici s vymčeným kotníkem.
A tak jsem byl doma sám a sám... schovanej pod gaučem, s plyšákem v ruce... a čekal jsem, až rodiče dorazí domů. Připadalo mi to celou věčnost. Ale nakonec přijeli. V životě jsem nebyl tak šťastnej, že je vidím, jako tehdy. Když potom vždycky byla v noci bouřka, probudil jsem se a neusnul, dokud bouřka zase neodešla. Máma o tom věděla, a proto vždycky byla v noci se mnou a povídala si. Když pak zemřela, vystřídal ji táta. Jakmile jsem ale přešel ze základky na střední školu, tyhle noční povídačky s tátou přestaly. Řekl jsem mu, že jsem už na to moc velkej... a že u mě nemusí trávit všechny noce pokaždý, když nespím jen proto, že je bouřka. Tak toho táta teda nechal. Ale stejně. Tý nespavosti při bouřce jsem se doteď nezbavil."
Kurt skončil své vyprávění a v místnosti nastalo chvilku ticho. Ne, že by si neměli co říct. Spíš nechtěli. Seděli tedy jen na posteli, a poslouchali, jak déšťové kapky dopadají prudce na okenní parapet, jak se vítr opírá do stromů, jak jeden hrom následuje za dalším.

"Ty, Kurte... můžu se tě zeptat na něco osobního?" Ozval se po chvilce Blaine. Už dlouho ho v hlavě pálila jistá otázka, kterou chtěl Kurtovi položit. A ještě víc ho zajímala odpověď, a proto doufal, že se Kurt nebude zdráhat.
"Jasně, o co jde?"
"V kolika... v kolika letech si zjistil, že jsi gay?"
"V pěti. Když jsem chodil do školky, většina kluků byla tajně zamilovaná do nějaký tý spolužačky... to víš, dětské lásky. Jen mě jedinýmu se líbil kluk. Nikdy jsem mu to ale neřekl a ani neřeknu. Jeho rodina... včetně něho... se odstěhovala do Evropy," usmál se Kurt při té vzpomínce. "Každopádně... můj táta to o mě zjistil, už když mi byly tři. Chtěl jsem k narozeninám boty na podpatku. Sám jsem mu to ale řekl o dost později... bál jsem se, jak to přijme. Nakonec to ale vzal v pohodě."
"A co tvoje mamka, věděla to taky?" Zajímalo Blaina.
"To já nevím... já jí to nikdy neřekl. Ne, že bych nechtěl, spíš jsem to nestihl. Zemřela, když mi bylo šest. Ale myslím si, že když to poznal táta, poznala to i ona. Nikdy o tom však neřekla jediný slovo. A co ty, kdy tys to zjistil?"
"No... tuším, že mi bylo sedm nebo tak nějak. Byla u nás doma tehdy moje sestřenice Meg. Je o něco starší než já. Dívala se s mojí mamkou na Pretty Woman a oběma se děsně moc líbil Richard Gere. Mě taky. A řekl jsem to nahlas."
"Ou... a co na to tvá mamka?"
"Pobrala to s přehledem. Už před tím prý tušila, že si holku domů nikdy nepřivedu. Byla zlatá. Nikdy o mý orientaci neřekla jediný špatný slovo. S tátou to bylo trochu horší, ale nakonec se s tím smířil a teď už je to dobrý.
"Připomínáš mi Johnnyho Weira."
"Kohože?" Nechápal Blaine.
"Ty ho neznáš? Johnny Weir je krasobruslař. Je to gay a taky to o sobě zjistil díky Pretty Woman a Richardu Gerovi."
"To jsem netušil, že se zajímáš o krasobruslení. Myslel jsem, že na sport moc nejsi."
"Jde o to, že já krasobruslení vnímám spíš jako umění, než sport. Hezky se na to kouká."
"Předpokládám, že ten Johnny je tvůj favorit," poznamenal Blaine s úsměvem.
"Jo, je fakt dobrej. Snad nežárlíš..."
"Měl bych?" Zeptal se Blaine překvapeně.
"Já nevím... asi ne," uvědomil si Kurt nesmyslnost své poznámky. "Tuhle jsem ho viděl, jak na jednom exhibičním vystoupení bruslil na Poker face od Lady Gaga. Bylo to fakt skvělý. Někdy ti to pustím, jestli tě to zajímá."
"No, pokud tvrdíš, že je fakt dobrej, tak se podívám rád," souhlasil Blaine s úsměvem.

Náhle se v pokoji setmělo. Blaine vstal z postele, opatrnými kroky přešel k oknu a podíval se ven. Jak zjistil, nesvítila ani jedna pouliční lampa, neonové reklamy, které byly z pokojů daltonské koleje jindy za nocí vidět, se utápěly v noční tmě a spatřit je šlo jen když se zablesklo.

"Fajn, nejde proud. A není to jen tady v budově, zasáhlo to i pár bloků okolo."
"Super," povzdychl si Kurt. Jako tehdy. Ač byla v pokoji téměř tma, všiml si Blaine Kurtova napůl nešťastného a napůl unaveného pohledu.

"Kurte, co kdybych tu s tebou zůstal přes noc? Říkal jsi... že tvoji rodiče po dobu bouřky sedávali u tvý postele... a povídali si s tebou. Můžeme si spolu povídat... nebo ležet jen tak vedle sebe... jestli chceš," navrhl Blaine. Smělá nabídka, říkáte si? Možná. Blaine to ale risknul, protože jak zjistil, byl do Kurta zamilovaný. Pokaždé se cítil šťastně, když s ním mohl být. A představa, že by byl s ním i teď přes noc, se mu zamlouvala. Samozřejmě... nechtěl Kurta do ničeho nutit, ale tak nějak doufal, že na to Kurt kývne.
"Tak jo," souhlasil nakonec mladík a posunul se na kraj postele, aby se Blaine vešel vedle něj. Lehli si vedle sebe, a když je Blaine přikryl tenkou dekou, vzal Kurta za ruku. Nakonec si neřekli ani slovo. Vlastně ani nemuseli. Dívali se tomu druhému do očí a svými pohledy si řekli naprosto všechno. Slova byla v tu chvíli zbytečná.

"Zkus usnout, jo?" Zašeptal po chvilce Blaine. "Vidím to na tobě, jak jsi unavený."

Kurt jen kývl. Opřel se čelem o Blainovo rameno a ruce obmotal kolem jeho těla. Blaine si Kurta k sobě přitiskl a aby mu pomohl s usínáním, začal mu zpívat něžně do ucha první písničku, která ho napadla. Vlastně to byla písnička, kterou si vždycky přál Kurtovi zazpívat. Nyní měl příležitost a rozhodně si ji odmítal nechat proklouznout mezi prsty. Vycítil, že byla ta pravá chvíle.

If there were no words, no way to speak
I would still hear you
If there were no tears, no way to feel inside
I'd still feel for you

And even if the sun refuse to shine
Even if romance ran out of rhyme
You would still have my heart
Until the end of time
You're all I need
My love, my Valentine


Když to Kurt slyšel, musel se ze široka usmát. Tuhle písničku zbožňoval a vždycky si přál, aby mu to někdo zazpíval. Jen a jen pro něj. Měl dojem, jako by ho Blaine prokoukl a tuhle věc mu zpíval právě proto, že se mu tak líbila. Kurt byl fascinován. Miloval Blainův hlas a zpěv. A když začal Blaine zpívat tuhle písničku, připadal si Kurt jak ve snu. A tak radši nechal veškeré myšlenky odplout a než usnul, s úsměvem na rtech poslouchal, jak mu Blaine, jehož tajně miloval od prvního okamžiku, vyznával lásku.

All of my life, I have been waiting for
All you give to me
You've opened my eyes
And showed me how to love unselfishly

I've dreamed of this a thousand times before
In my dreams I couldn't love you more
I will give you my heart
Until the end of time
You're all I need
My love, my Valentine

THE END
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leky | Web | 3. března 2011 v 15:37 | Reagovat

Dokonaléééé, Užasné a ohromujicí. Moje druhá Glee povídka a jsem moc ráda že jsme si jí přečetla:D.

Hele co ta písnička od Martiny jako hmm:D :-D

2 Joli (admin) | E-mail | 3. března 2011 v 17:55 | Reagovat

Já jsem ráda, že se ti ta povídka líbí ;-)
Jinak písnička od Martiny - zrovna jsem ji poslouchala, když jsem to psala, tak jsem ji použila. Přišla mi příhodná a dostatečně romantická a vhodná k použití. :-D

3 Emily | 5. března 2011 v 19:34 | Reagovat

už jsem ti říkala že je to super :))

4 Joli (admin) | E-mail | 5. března 2011 v 20:27 | Reagovat

Dííkyyy, Emily :-D

5 Sammie | E-mail | Web | 20. března 2011 v 20:10 | Reagovat

krásná story. Joli, jsi skvělá. A ta písnička nemá chybu :) Jdu si ji poslechnout znovu :) Brzo si přečtu další, neboj :) ;-)

6 long mother of the bride dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 12:37 | Reagovat

Even the best psychics are human and may not be infallible, like the rest of us they are not necessarily perfect. So why should we expect so much from your person doing the reading for us.
http://www.elsedress.org

7 wedding gowns | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 17:12 | Reagovat

Hey, I cant view your site properly within Opera, I actually hope you look into fixing this.
http://www.isdress.org

8 replica tag heuer paypal | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 11:15 | Reagovat

Pretty good post.
http://www.watchescan.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ADOPCE:

adopce
adopce
adopce
adopce
adopce
adopce
MADE BY Emili